Pro seznámení se s legendární zbraní konstruktéra Sergeje Ivanoviče Mosina (1849-1902), jejíž variantu – karabinu Mosin vz. 44 jeden z autorů článku vlastní, je dobré začít poněkud zeširoka.
Ve druhé polovině 19. století došlo k zásadním změnám na poli konstrukce pušky, tj. základní pěchotní zbraně vojáka. Vývoj ubíhal mílovými kroky a zásadní vliv na něho měl vznik jednotného náboje. Ten má v pevné kovové nábojnici uloženu prachovou náplň, zápalku a v čele zalisovanou střelu. Jednotný náboj vedl k vývoji jednoduchého, odsuvného a spolehlivého závěru v zadní části hlavně a tím ke změně a zrychlení nabíjení pušek. Zároveň se zmenšil počet činností při nabíjení a zrychlila se
palba pěšáků. Další technická zlepšení na sebe nedala dlouho čekat. Objevily se pušky se zásobovacím zařízením, nejčastěji v podobě schránkového zásobníku pod závěrem. Vyskytovaly se i zásobníky trubicové pod hlavní nebo v pažbě pušky. Většina armáddala přednost válcovým odsuvným závěrům se schránkovými zásobníky. Vývoj moderní pěchotní pušky i ostatních zbraní (zejména pistolí) vyvrcholil zavedením bezdýmného střelného prachu, což vedlo ke zvětšení rychlostí střel a tak mohla být zmenšena jejich ráže (na 7,5 až 9 mm) při zachování jejich dostatečné kinetické energie. První pěchotní náboj s bezdýmným střelným prachem byl zaveden ve francouzské armádě v roce 1886. Jednalo se o náboj 8 x 50 mm R Lebel. Střely byly většinou válcové s oblou špičkou a dosahovaly úsťové rychlosti cca 600 m/s. V prvním desetiletí 20. století byly zavedeny modernější a výkonnější střely zašpičatělé, biogivální, delší a těžší s rychlostí 650 až 850 m/s.
Na tento vývoj reagovalo carské Rusko rychlým až unáhleným zaváděním nových vzorů pušek do armády. V roce 1866 to byla perkusní Terry – Norman, v roce 1867 jehlovka Carlé, v roce 1868 puška Krnka na jednotný náboj, v roce 1869 Berdan 1 a konečně v roce 1870 jednoranová puška Berdan 2 na náboj s černým prachem. Ta pak ve výzbroji carské armády vydržela následujících 20 let. K tomu je ještě nutno připočítat tradiční konzervatismus ruské generality, která se na konci 19. století bránila zavedení opakovací pušky se zdůvodněním, že by vojáci zbytečně plýtvali municí. Tento konzervatismus nebyl ovšem typický jen pro ruskou generalitu, ale podobně se chovala i generalita rakousko – uherská. Ukázkovým příkladem je porážka Rakousko – Uherska ve válce s Pruskem v roce 1866, k níž zásadním způsobem přispěla zastaralá výzbroj rakousko – uherských vojáků.
V roce 1891 ze soutěže na opakovací pušku vyhlášené v Rusku vyšel vítězně návrh S. I. Mosina – konstruktéra a důstojníka výzbrojní služby carské armády a absolventa slavné Michailovské dělostřelecké akademie. Návrh byl přijat do výzbroje jako „Tříčárková puška vz. 1891“. Termín čárka vychází z palcové míry, přičemž jedna čárka představuje jednu desetinu palce, který má hodnotu 25,4 mm. Jedna čárka je tedy 2,54 mm a tři čárky 7,62 mm.
Puška trechlinejka, později v sovětských dobách označovaná jako „7,62 mm puška vz. 1891 konstrukce S. I. Mosina“ se ukázala být konstrukčně mimořádně zdařilou zbraní, která v dalších modifikacích vydržela ve výzbroji Rudé armády celou 2. světovou válku. V šedesátých letech 20. století byla používána ještě jako odstřelovačská puška a na některých světových válčištích je používána dodnes. Celkově bylo této legendární pušky a jejich odvozenin a modernizací vyrobeno až 18 mil. ks. V zahraničí bývá k názvu pušky ještě připojováno jméno belgického konstruktéra a výrobce zbraní Leona Naganta. Ruští autoři jeho podíl na zbrani popírají, ale faktem je, že nábojová schránka, resp. podávací ústrojí, vychází z jeho konstrukce.
Nová puška byla do výzbroje carské armády přijata ve třech vzorech – jako pěchotní, dragounská a kozácká. Ty se od sebe lišily délkou zbraně, upevněním nosného popruhu a použitím bodáku. Pěchotní varianta je nejdelší, bez bodáku měří 1306 mm a s nasazeným bodákem jehlového tvaru dosahuje úctyhodné délky 1738 mm. Popruh je upevněn standardním způsobem, tj. do ok na spodní straně pušky. Dragounská verze je o 7 cm kratší a kozácka verze se od dragounské liší jen tím, že se nepoužívala s bodákem. Všechny varianty i pozdější vzory mimo pěchotní verze mají specifický způsob uchycení nosného popruhu a to do kožených ok provlečených otvory ve dřevěných částech zbraně. Bodák, s výjimkou kozácké verze, se nosil vždy na zbrani (ať už v bojové poloze, nebo otočený obráceně), pouzdra na bodáky v Rusku neexistovala (resp. není známo, že by se používala). V zahraničí se k bodákům Mosin vyskytovaly pochvy kožené, a to zjevně u pušek zahraniční výroby a v zahraničí používaných. V případě dragounské verze se bodák mohl upevnit na speciální úchyty na pochvě šavle. K uvedeným vzorům přibyla ještě v roce 1907 karabina, která ale na rozdíl od ostatních armád nebyla používána u jezdectva, ale byla primárně určena pro speciální druhy vojsk (např. pro obsluhy děl), kde by dlouhá puška překážela. Karabina byla rovněž používána bez bodáku. Pušky Mosin nemají zvláštní pojistku, zbraň se zajišťuje jednoduchým otočením úderníkové matice vlevo.
Do všech vzorů pušky byl zaveden náboj s okrajem ráže 7,62 x 54 mm R podle vzoru francouzského náboje 8 x 56 mm R Lebel. Náboje s okrajem byly v té době běžné. Výrobně jsou jednodušší než náboje s drážkou. I tato skutečnost pomohla k jeho zavedení s ohledem na nízkou technologickou úroveň ruské výroby, která by jen s obtížemi zvládala náboj s drážkou. Paradoxem je, že tento náboj, jehož původ sahá až do konce 19. století, vydržel až do dnešních dnů také ve výzbroji Armády České republiky jako náboj vz. 7,62 – 59 do 7,62 mm univerzálního kulometu vz. 59 či do 7,62 mm odstřelovačské pušky vz. 63 Dragunov. Původní náboj z roku 1891 (na obrázku vpravo) prodělal modernizaci v roce 1908 na náboj se střelou se zahrocenou špičkou. Návazně na to byly všechny modely zbraně modernizovány opatřením nového rámečkového hledí konstruktéra V. P. Konovalova, neboť došlo ke změně vlastností střely.
Výroba pušek probíhala v Rusku v Tule, Iževsku a Sestrovecku. Zpočátku byla ale provázena problémy. Výroba prvních zbraní byla proto zadána do Francie (1891 až 1895) do zbrojovky Chatellerault. Rovněž tak v době první světové války se zbraně na zakázku carské vlády vyráběly v USA ve zbrojovkách Remington (Bridgeport, stát Connecticut) a Westinghous (Springfield, stát Massachusetts). Většina zbraní vyrobených v Americe ale do Ruska z důvodu vypuknutí VŘSR dodána nebyla a následně je odkoupila americká vláda k výcviku záložníků. Zvláštností je puška vlastní konstrukce firmy Winchester z roku 1895 (New Haven, stát Connecticut) s charakteristickým pákovým mechanizmem podávání originálního ruského náboje a nábojovou schránkou na pět nábojů. Zbraně vyrobené v USA jsou jako jediné značené latinkou.
Po VŘSR byla do výzbroje Rudé armády (v roce 1923) zavedena pouze dragounská varianta pušky jako jediný vzor. Ta prodělala v roce 1930 modernizaci a dostala nový název 7,62 mm puška konstrukce Mosina vz. 1891/30. Změny se především týkaly tvaru mušky (střechovitá nahrazena hranolovou), přibylo chránítko mušky (dříve bylo na tuleji bodáku), hledí (rámečkové nahrazeno klapkovým) a opatřeno metrickou stupnicí namísto dřívějších aršínů (1 aršín = 71 cm) a později (r. 1936) bylo hraněné pouzdro závěru nahrazeno okrouhlým. V Rudé armádě byl od samého počátku její existence kladen důraz na odstřelovače. Z toho důvodu byla v roce 1931 přijata do výzbroje varianta pušky pro odstřelovače, která se od standardního modelu 1891/30 lišila lepší kvalitou zpracování, nižšími výrobními tolerancemi, ohnutou klikou závěru a především tím, že zbraň byla opatřena dalekohledem typu PE (4x) nebo PU (3,5x). V roce 1938 došlo i na karabinu, kdy původní vzor z roku 1907 byl modernizován (hledí, muška, závěr). Ta byla rovněž používána bez bodáku.
První světová válka ukázala, že střelba z pěchotních pušek na vzdálenosti větší než 400 metrů je nepřesná a neúčinná a výkon pušek se nevyužije. Pěchotní pušky byly zbytečně dlouhé a těžké. Účinná střelba na větší vzdálenosti byla záležitostí pro odstřelovačské pušky a těžké kulomety. Proto ve dvacátých a třicátých létech dochází ke zkracování pěchotních pušek. Zpočátku na takzvané „Krátké“ či „Kurz“ pušky o délce asi 110 cm (čs. vz. 24, německá K98k) a později na karabiny o délce asi 95 – 108 cm (čs. karabina vz. 33, německá karabina vz. 33/40, sovětská karabina vz. 38). Zkušenosti z bojů v počátku druhé světové války (v SSSR a v současném Rusku označované jako Velká vlastenecká válka) dále potvrdily potřebu krátké karabiny pro pěchotu a tak byla v roce 1944 do výzbroje Sovětské armády zavedena 7,62 mm karabina vz. 44 jako jednotná puška pro všechny složky armády a výroba ostatních vzorů pušek, mimo odstřelovačské pušky, byla zastavena. Na této karabině vz. 44 je připevněn neodnímatelný sklápěcí bodák (konstruktér N. S. Semin).
Charakteristickými vlastnostmi „Mosinek“ jsou jednoduchá konstrukce, spolehlivost i v náročných bojových podmínkách, nenáročnost na údržbu, odolnost, výkonnost, přesnost střelby a především vlastnost, kterou lze charakterizovat jako „vojáku–odolnost“. Balistickými vlastnostmi a přesností (na vzdálenosti do 400 m se pušky vz. 1891/30 a karabiny vz. 38 a 44 vyrovnají československé krátké pušce Mauser vz. 24 a německé pušce Mauser K98k.
Zajímavostí je, že pušky Mosin se nacházely po nějakou dobu i ve výzbroji prvorepublikové československé armády v počtu až 13 tis. kusů. Z části pocházely z válečné kořisti armády Rakousko-Uherska a z části je přivezli naši legionáři z Ruska. V prvním případě byly většinou překomorovány na použití rakousko-uherského standardního puškového náboje 8 x 50 mm R (Mannlicher vz. 95). Většina pušek byla v roce 1936 prodána do Finska. Po druhé světové válce byla přijata do výzbroje ČSLA československá odstřelovačská puška vz. 54, která vychází z pušky Mosin vz. 1891/30. Při výrobě zbraně (zbrojovka v Uherském Brodě) se také používaly původní (použitelné) sovětské díly z pušek nacházejících se v našich skladech. Tato zbraň byla v Československu používána až do poloviny 70. let, kdy ji nahradila odstřelovačská puška SVD Dragunov vz. 1963.
Pušky Mosin byly také ve výzbroji dalších států – Polska, Jugoslávie, Maďarska, Číny, Severní Koreje a Finska. Po rozpadu SSSR se pušky nacházely ještě ve zbrojních skladech postsovětských republik. Například v Bělorusku byla puška oficiálně stažena z výzbroje až v dubnu roku 2003.
Jak již bylo řečeno, karabina Mosin vz. 44 byla zavedena na základě zkušeností z druhé světové války a z nich vyplývajícího požadavku na kratší a kompaktnější zbraň, univerzálně použitelnou pro všechny druhy vojsk. Jejím zavedením byla ukončena výroba karabiny vz. 38 a pušky vz. 1891/30 (zůstala jen odstřelovačská varianta). Karabina vz. 44 se v podstatě od svého předchůdce karabiny vz. 38 neliší, jen je vybavena neodnímatelným bodákem, který je možno složit po pravé straně zbraně. Existují dva typy karabiny, lišící se v detailu uchycení bodáku (jeho jištění ve vztyčené poloze). Její TTD jsou uvedena v tabulce. Hledí je možno nastavit až na vzdálenost střelby do 1000 m, ale tato možnost je spíše v teoretické rovině. Praxe první i druhé světové války potvrzovala, že pěchota vedla přesnou a účinnou střelbu jen na dálku do 400 m. Mířidla běžných pušek ani neumožňovala přesné zamíření na terč velikosti lidské figury ve větší vzdálenosti. Také originální sovětský předpis z roku 1953, z něhož bylo čerpáno při sestavení tabulek převýšení trajektorie střely, nepočítá s nastavením hledí na 9 nebo 10.
Karabina vz. 44 (na následujícím obrázku) byla zakoupena v září 2009 v pražské prodejně společnosti BVS. Vyrobena byla v roce 1944 a podle znaku (hvězda se šipkou uvnitř orientovanou hrotem nahoru) tomu tak bylo v Tule. Podle jejího stavu se dá usuzovat, že do bojů druhé světové války již nezasáhla. Na obrázku si autoři článku dovolují předvést malou ukázku výbavy sovětského vojáka (laskavý čtenář promine, že jako dekorace posloužil stanový dílec, který byl používán v 60. letech v ČSLA).
Osobní věci si voják většinou uložil do stočeného zimníku nebo deky ve tvaru podkovy přehozené přes rameno. Pokud měl štěstí a měl batoh, pak většinou ve variantě věščevoj mešok, což byl jednoduchý plátěný vak s vnější zapínací kapsou a popruhy na přivázání zimníku, celty nebo bot. Batoh tohoto vzoru vydržel ve výbavě sovětské armády až do 80. let. Podobně to bylo i s polní lahví, která se za druhé světové války vyráběla z důvodu nedostatku materiálu i skleněná. Součástí pušky je čištění, které obsahuje koudelníček, klíč se zářezy k provedení rozborky a sborky, chránítko ústí, žíněný·kartáček·k promazání hlavně a hřídelku pro upevnění vytěráku při čištění hlavně. Vytěrák je umístěn (zašroubován) pod hlavní. Olejnička může být dvou nebo jednodílná. V jednodílné je konzervační olej, ve dvoudílné také čistící olej. Nábojový pásek pojme 5 nábojů a zásoba střeliva se ukládala do sumek upevněných na opasku.
Další obrázky ukazují v detailu závěr pušky s úderníkovou maticí, jednořadovou nábojovou schránku, upevnění nosného popruhu, hledí a bodák ve vztyčené poloze. Nábojová schránka je zespodu otevíratelná z důvodu snadného vyjmutí nábojů a jejího čištění. Nábojový pásek s náboji se částečně zasouvá do vybrání na pouzdru závěru a náboje se palcem pravé ruky zasunou do schránky. Nábojový pásek se poté vyjímá. Válcovitý odsuvný závěr má dva uzamykací ozuby. Z pouzdra závěru se vyjímá posunutím dozadu (stlačením jazýčku spouště se uvolní zádržka závěru).
Značení zbraní
1. Výroba v Rusku – SSSR (psáno azbukou):
Tula – Imperatorskij tulskij oružejnyj zavod (azbukou „Императорский тулский оружейный завод“) a od roku 1912 při příležitosti 200 let od založení závodu carem Petrem Velikým Tulskij Imperatora Petra Velikogo oružejnyj zavod (azbukou „Тулский Императора Петра Великого оружейный завод“)*. Po vzniku SSSR bylo značení následující Pervyje tulskije oružejnyje zavody RSFSR a později Pervyje oružejnyje zavody SSSR v Tule (psáno azbukou „Первыйе оружейныйе заводы СССР в Туле“).
- Iževsk – Iževskij oružejnyj zavod (azbukou „Ижевский оружейный завод“).
- Sestroreck – Sestroreckij oruženyj zavod (azbukou „Сестрорецкий оружейный завод“),
* Poznámka: to je nejzajímavější a nejhezčí popis zbraní vyrobených v Tule, je velice pěkný i na tehdy vyráběných revolverech Nagant.
Pušky vzoru 1891/30 a pozdější byly na místě dřívějšího názvu značeny:
a) výroba v Tule: pěticípá hvězda se šipkou uvnitř orientovanou hrotem nahoru, na civilních (sportovních) zbraních označení TOZ (azbukou „ТОЗ“), do 20. let používala zbrojovka v Tule jako grafické logo kladívko,
b) výroba v Iževsku: trojúhelník se šipkou a také trojúhelník v opsaném kruhu.
2. Výroba v USA (psáno latinkou):
a) Remington Armory,
b) New England Westinghouse Company,
c) Winchester.
3. Výroba ve Francii (psáno azbukou):
Chatellerault – Šaterlo (v ruštině se názvy přepisují foneticky – „Шатерло“).
Poznámky k nábojům
1. V předpisech uváděný náboj 7,62 mm vz. 1908 či střela vz. 08 – vojenská (vintočnyj patron s lehkoj pulej obr. 1908. goda) má nábojnici mosaznou, později ocelovou plátovanou tombakem nebo ocelovou fosfátovanou a lakovanou se zápalkou Berdan. Střela je celoplášťová s olověným jádrem o hmotnosti 9,6 g a dosahuje počáteční rychlosti 870 m/s.
Další provedení tohoto náboje má střelu o stejné hmotnosti (9,6 g), ale střela má ocelové jádro v olověné košilce. Střela je celoplášťová a hrot bývá označen stříbrnou barvou. Střela s ocelovým jádrem není průbojná (protipanceřová). Jádro je z měkké oceli a má jen zvýšenou průbojnost, která se u živé síly uplatní prakticky jen v případě, jsou-li použity prostředky balistické ochrany. Ve stejném konstrukčním provedení se tento náboj používá i pro odstřelovačskou pušku, vyznačuje se lepší přesností a spolehlivostí. Např. u SVD Dragunov se při kontrole nastřelení musí 4 zásahy na 100 m umístit do kruhu o průměru ne větším než 8 cm a střední zásah z těchto 4 ran nesmí být odchýlen více než 3 cm od kontrolního bodu (při kontrolách – přejímkách se střelivo kontroluje střelbou na 300 m a rozptyl na tuto vzdálenost nesmí být větší než 16 cm).
2. Náboj 7,62 mm s těžkou střelou: střela má hmotnost 11,75 g a vyskytuje se ve dvou provedeních:
a) s plnoolověným jádrem,
b) s olověnou košilkou a ocelovým jádrem.
Hroty těchto střel nebývají označovány rozlišovacími znaky. Podle sovětské metodiky má být střela s plnoolověným jádrem označena žlutě. Střela má dosahovat rychlosti 805 m/s a maximální dostřel je uváděn 4800 metrů (mělo by platit pro těžké kulomety). Tento náboj s těžkou střelou (11,8 g) bývá označen jako 7,62mm vintovočnyj patron s ťjažoloj pulej obrazca 1930. goda.
V České republice se traduje, že žlutě označené střely jsou náboje pro odstřelovací pušky, protože v 50. létech byly v Povážských strojírnách (Slovensko) vyrobeny náboje pro odstřelovačskou pušku vz. 54 takto označené. Podle jiných pramenů byly náboje se žlutými střelami určeny pro kulomety.
3. Z dalších druhů nábojů (jejichž použití je problematické) jsou to tyto:
| a) | se zeleným hrotem: 7,62 mm náboj se svítící střelou (11,75 g), tzv. „se stopovkou“ (850 m/s), |
| b) | s černým hrotem s červeným proužkem: 7,62 mm náboj s průbojně zápalnou střelou (10 g, 850 m/s), střela mimo zápalné slože (ne svítící) má jádro z legované oceli účinkující průbojností vůči lehce pancéřovaným cílům, |
| c) | s červeným hrotem: náboj se zápalnou střelou, |
| d) | náboj cvičný: nemá střelu, ústí nábojnice uzavřeno složením do hvězdice (ohrožený prostor se nachází před ústím hlavně), |
| e) | bíle označená střela: náboj s redukovanou střelou. Střela má hmotnost 3 g (970 m/s). Používá se ke cvičným střelbám na redukované dálky. Maximální dolet střely je asi 1200 m, |
| f) | náboj školní: konstrukčně a obrysově odpovídá základnímu náboji. Slouží k výcviku ovládání zbraně – nabíjení a vybíjení apod. Náboj československého provedení má 3 x prolomenou nábojnici, náboje jiného původu mohou mít jiné označení – například provrtání otvorů v plášti nábojnice. |
4. Dále se vyskytují náboje se zesílenou náplní sloužící pro zkoušky zbraňových systémů a dále náboje se zvýšeným tlakem pro zkoušky pevnosti hlavní.
5. Pro civilní (lovecké a sportovní) použití je náboj normalizován v C.I.P. pod rážemi 7,62 x 54 mm R a 7,62 x 53 mm R zpravidla se střelou 11,7 g (800 – 820 m/s).
Tabulka takticko technických dat
pušek Mosin vz. 1891, 1891/10, 1891/30, karabin vz. 1938 a 1944
Poznámky:
V ruském i českém vydání knihy A. B. Žuka „Pušky a samopaly“ jsou uvedeny rozdíly větší než 1 mm:
/1 1734 mm,
/2 1238 mm,
/3 1232 mm,
/4 1660 mm,
/5 508 mm.
Tabulka převýšení trajektorie střely nad záměrným bodem
při střelbě z pušky nábojem vz. 1908
při střelbě z pušky nábojem vz. 1908
Tabulka převýšení trajektorie střely nad záměrným bodem
při střelbě z karabiny nábojem vz. 1908
Použitá literatura:
1. Pušky a samopaly, A. B. Žuk, NV Praha 2004 (2. doplněné vydání).
2. Stalinova válka – sovětské uniformy a militárie 1941 – 1945, László Békési, Dobrovský, s.r.o. 2007 (1. vydání).
3. Zbraně I. a II. světové války – fotografický atlas, Aventinum, s.r.o. 2008 (5. vydání).
4. Ruční zbraně AČR, pplk. Ing. Milan Lauber, mjr. Ing. Jiří Motýl, Peter Matrtaj, MO ČR-AVIS 2007.
5. Předpis Nastavlenije po strelkovomu delu vintovka obr. 1891/30 i karabiny obr. 1938/44, MO SSSR, Moskva 1953.
6. Střelecký magazín č. 5/2001.
7. Střelecká revue č. 5/2011.
8. Náboje do ručních palných zbraní, J. Hýkel, V. Malimánek, Naše vojsko 1998 (vydání 1.).
9. Drei Linien – Die Gewehre Mosin-Nagant, Karl-Heinz Wrobel, Journal-Verlag Schwend GMBH, Německo 1999.
Viz také
Článek pro vás připravili: Jaroslav Španko a František Vorálek